Anketa: Jak moc se architektura může vrýt do mozku

Anketa: Jak moc se architektura může vrýt do mozku

Většina architektů žije architekturou čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Najdou se ale i tací, které dobrá káva a filmy zajímají víc než zkoumání stavebních detailů. 

Otázka

Pociťujete jako architekt někdy příznaky takzvané nemoci z povolání? Jak konkrétně se u vás projevuje?

Martin Beránek
architekt

Musím se dobrovolně přiznat, že ano. Prostředí a architekturu vnímám, asi jako většina architektů, docela intenzivně. Myslím, že jednodušší bude danou diagnózu popsat bodově. Pokud ve městě vidím zajímavou prázdnou parcelu, mám nutkání představovat si, co bych tam navrhl? Ano. Mám ve společnosti tendenci bavit se o architektuře? Ano, jen už o něco méně než za studentských let. Sleduji pravidelně na nějakém serveru architektonické novinky? Ano, velmi často. Kontroluji občas materiály či jejich zpracování? Ano, někdy to člověku nedá. Dívám se na některé počiny kriticky, hledám na nich chyby a nedostatky? Ano, bohužel velmi často. Je něco, co mě vyloženě irituje? Vztah v ČR k veřejnému prostoru. Konkrétně červenobílé trubkové zábradlí, velmi odpudivé veřejné osvětlení bez detailu v barvě holubí šedi, převážně v Praze. Všudypřítomné vysoké obrubníky, málo stromů v ulicích… Zlepšuje se to, ale některých nešvarů se zde ne a ne zbavit. To jsou jen jednotlivé pry, nepopsal jsem již dále špatně řešený či vůbec neřešený veřejný prostor. Stane se někdy, že to, co jsem zmiňoval, prostě neřeším? Ano, když jsem prací již přesycen, nebo v prostředí, kde se člověk cítí skvěle, ani neví proč. Jen si tak povzdechne: „Tady bych nic nepřidával, ani neubíral, je tu prostě báječně.“

{R1}

 

Jana Císařová
architektka

Nemoc z povolání na sobě vnímám zejména v dlouhodobém kontextu. Nejde totiž zdaleka jen o pozorování a hodnocení okolního prostředí (v mém případě domů a měst), které asi patří k jakékoli profesi. Za zásadní považuji otázku, které věci mi vůbec přísluší hodnotit a které už ne. Kde je hranice mezi profesní odpovědností a nezdravou posedlostí?! Často mám potřebu přesvědčovat lidi okolo sebe o důležitosti profese architekta nebo v nich vzbudit pochybnost o tom, zda si chtějí postavit katalogový dům. Podobnou otázku si kladu při hodnocení některých cizích realizací, ke kterým mám výhrady, nebo architektonických směrů, kterým docela nerozumím. Jako architekt se často pohoršuji nad stavem okolních věcí, považuji naši profesi za spásu, a nejsem-li vyslyšena, zůstává ve mně nepříjemná hořkost. Není snad právě to příznakem nemoci? Myslím, že architekt by měl neustále pracovat na své empatii, renesančním rozhledu a dobrých vztazích, aby si udržel zdravý přístup jak k sobě, tak ke své profesi.

 

Samuel Nekola
architekt

Asi nejsem úplně typický zástupce profese. K architektuře jsem přišel jako slepý k houslím. Až do nástupu na vysokou u mě bylo jediným pojítkem k oboru to, jak rád jsem vytvářel vodní soustavy nádob propojených brčky a také moje až chorobná záliba v Legu. Dokonce i dnes, když jsem na dovolené, mě dobré kafe zajímá víc než zkoumání architektonických detailů a seznam navštívených památek. Při setkání s kamarády se diskusi o domech snažím vyhnout, a pokud se přesto někomu povede na tohle téma zabloudit, odvádím řeč na nové filmy nebo vtipy odposlechnuté od kolegů v práci. Má sbírka knih o architektuře se v knihovně krčí pod hromadou komiksů a já i knihy víme, že se v brzké době nesetkáme. Přesto se profesní deformaci neubráním – jak jsem si dnes po slunečné procházce trpce uvědomil, protáhla se má návštěva toalety v kavárně na dlouhé minuty prověřování spárořezů obkladů. Nutkání zkoumat každý často nepovedený detail mi kolikrát vezme radost nad celkem, zejména v domech, na kterých jsem se podílel. Přítelkyně můj šatník žoviálně označuje jako padesát odstínů šedi a jsem si jistý, že všechny nearchitekty v mém okolí už při jakékoliv diskusi musí otravovat opakování slova „kontext“. Snažím se tomu všemu bránit, ale nějak se to do mě navzdory úporné snaze odolat dostává. Navíc budu brzo potřebovat nové brýle a regály se silnými kulatými obroučkami mne každým dnem lákají víc a víc.

 

Ondřej Kuptík
architekt

Záleží na tom, co si pod slovy „nemoc z povolání“ konkrétně představit. Co se týče nemocí tělesného charakteru (přetížené zápěstí z klikání nebo bolavá záda ze sezení u počítače), ty se u mě naštěstí ještě neprojevily. Co na sobě naopak pociťuji, a do kategorie „nemoc z povolání“ by se dalo zařadit, je spíše jakási pracovní deformace. Touto formou nemoci trpím určitě, ale možná ještě více trpí moje okolí. Konkrétně se to projevuje tak, že při výletech či procházkách po různých městech fotím zdánlivě bizarní věci, které by běžný člověk nejspíš nefotil, například dobře řešené požární dveře nebo odvětrávací mřížku. Často také komentuji okolní zástavbu a upozorňuji na zajímavé architektonické pry nebo naopak kritizuji dle mého názoru nevhodně řešené detaily. Přítelkyně se mi za to občas směje, ale co se pracovní deformace týče, je na tom dost podobně. Pracuje jako fyzioterapeutka, a když na ulici vidí někoho, kdo si svými pohybovými návyky zadělává na nějaký zdravotní problém, má chuť ho hned poslat na rehabilitaci. Zkrátka je vidět, že nemoc z povolání není otázkou jen na architekty. Myslím si ale, že pokud se tyto pracovní úchylky pohybují v takto drobném a neškodném měřítku, trocha té „nemoci z povolání“ neškodí. Ba naopak mi to přijde správné. Znamená to, že člověk dělá práci, která ho opravdu zajímá a naplňuje. Nejde o kopírování, jde o inspiraci.

 

Pavlína Krásná
archi-blogerka

Už pár roků se snažím popularizovat téma takzvané socialistické architektury. Náš projekt mapuje stavby nejen na území Prahy. Fotíme, zjišťujeme autory staveb a hlavně prezentujeme na sociálních sítích. Z nevinného hobby se stala obsese. Když slyším slova jako sorela, brusel, brutalismus, high-tech nebo postmoderna, zvýší se mi tepová frekvence. Manžel zvukař mi z turné s kapelou neposílá srdíčka, ale fotky interiérů kulturních domů. Když narazím na nějaký dochovaný interiér, zajdu za správcem objektu a kladu mu na srdce, aby rozhodně neuvažoval o výměně nábytku. Vážně onemocním, když se dozvím, že se bude opět bourat nějaký architektonický skvost, to ze mě lítají petice, panelové diskuse a nadáy. Nikam to ale nevede. Opět půjde k zemi jeden z unikátů high-tech – Transgas. Nahradit ho má průměrná administrativní budova. Jednou budeme litovat, že jsme tuhle rakovinu neléčili. Představte si naše potomky v době, kdy budou maily vyřizovat přes čip v uchu, jak užasle by koukali na budovu obloženou dlažebními kostkami, ve které býval počítač.

 

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTO: ARCHIV RESPONDENTŮ

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 4/2018.

Komentáře