Jon Hale: Každý inovativní dům je svým způsobem kontroverzní

Jon Hale: Každý inovativní dům je svým způsobem kontroverzní

Do práce jezdí na kole, kočičí hlavy tudíž nemá v přílišné lásce. Stejně tak přehnaně akademický přístup k vývoji architektury. I přesto se nechal naším hlavním městem okouzlit a vtáhnout do jeho kontroverzně vnímaných útrob.

V ČR jste se usadil v devadesátých letech. Co vás k této životní změně vedlo? Proč právě Čechy?
Architekturu jsem vystudoval na Kingston Polytechnic (nyní Kingston University), u profesorky Kateřiny Ruedi, která pochází z Čech. Je to skvělá kantorka a velmi uznávaná profesorka architektury. Hned po revoluci zorganizovala výměnný pobyt pro britské a české studenty architektury. Já jsem se té výměny nezúčastnil, protože jsem zrovna pracoval na diplomním projektu. Díky tomu jsem se ale mohl setkat s českými studenty, kteří do Kingstonu přijeli. Seznámil jsem se tehdy i s jednou holkou, Ivanou, která je teď moje žena. Díky ní jsem také později získal práci u Karla Hubáčka, v pražské pobočce studia SIAL (později ateliér ADNS). Původně domluvené tři měsíce se nakonec protáhly na tři roky. V té době jsem také dostal příležitost zažít roční studium na pražské AVU. Na nějakou dobu jsem se pak ještě vrátil do Anglie, kde jsem začal pracovat pro Chapman Taylor, a v roce 2003 se v Praze usadil znovu, tentokrát už nastálo.

Jak se vám v Praze žije a působí profesně?
Praha je úžasné místo s bezvadnou pozicí v rámci Evropy. Ze začátku jsme se zaměřovali hlavně na české projekty, časem jsme získali zakázky i v zahraničí. Mimo jiné právě také díky umístění Prahy, protože je tohle město uprostřed všeho. Za dvě hodiny se letadlem dostanete prakticky kamkoli po Evropě. Měli jsme také příležitosti pracovat i na projektech situovaných mimo Evropu. Například v Číně, Indii, Karibiku, Kataru nebo Ázerbájdžánu.

Jak se vám spolupracuje s českými architekty?
Velmi dobře. V Anglii jsou architekti vzděláváni spíše v teorii a vedeni k uměleckému přístupu. V Čechách mám pocit, jako by každý místní architekt uměl nazpaměť nějaká skripta. Je zde velice preskriptivní způsob vzdělání. Musíte něco stokrát přečíst, opakovat, zapamatovat si. V tomto vnímám velký rozdíl. Celkově vzato jsou ale čeští architekti skvělí. Nedělají blbosti, všechno nějak funguje, je to pragmatické, někdy až moc, a velmi solidní. Mají ale blíž ke stavařům než k „architektům-umělcům“. To se dá vnímat kladně i záporně zároveň. Já to ale vidím především pozitivně. Všude po světě jsou architekti, kteří vymýšlejí nesmysly, a lidé s tím pak musí žít. Ale to, co vznikne v Čechách, bývá obecně dobré.

Jak byste srovnal celkový současný přístup k architektuře v Británii a v Čechách?
V Čechách je přístup k architektuře velmi konzervativní. Mám dojem, že by tu lidi nejraději zachovali jakýsi status quo. Nikdo moc nepřijímá změnu, což je velká škoda. Praha má velmi dobře zachované historické centrum, což je určitě třeba respektovat. Na druhou stranu ale, když je tento přístup až přehnaně fixní, je to špatně. Vedle cenných historických staveb je se správným přístupem možné vytvořit moderní, odvážnou, inovativní architekturu, aniž by tím město a jeho ráz utrpěly. Zachovat úplně každý starý dům je vyloženě špatně. Výměna nefunkčních domů za nové je součástí přirozeného vývoje města.

Za jak dlouho po vašem přesídlení do Prahy jste se naučil mluvit česky? Je překonání jazykové bariéry důležitým aspektem pro zahraničního architekta působícího v ČR, nebo si je ve zdejší architektonické branži možné vystačit pouze s angličtinou?
Znám lidi, kteří jsou tady delší dobu než já, jsou schopni objednat si pivo a tím to končí. Hodně dlouho jsem česky vůbec nemluvil. Jenom jsem poslouchal a vnímal. Neměl jsem odvahu něco říct, protože jsem se styděl, že udělám chybu. Velice brzy jsem ale zjistil, že je to nutné. Hlavně na stavbě, kde jsem musel komunikovat s dělníky. I když většinou tihle lidé ani nebyli Češi. Ale nevadilo to, naopak, lámaná čeština byla naším společným jazykem.

Jak se díváte na současný stav urba­nismu a rozvoje měst v ČR? Jaká jsou jeho největší úskalí a potenciály?
Často přemýšlím, jak by to mohlo a mělo být. A pak také vidím chyby, které se dějí. Satelity mimo území měst, které jsou špatně dostupné veřejnou dopravou a kde není občanská vybavenost. Vnímám také to, že pražské centrum trpí odchodem původních rezidentů. Částečně to způsobuje úspěch Prahy jako turistické destinace. Naše kancelář je přímo v centru, což je pro nás skvělé. Ale abych tady bydlel a v pátek večer musel poslouchat to, co slyším v pátek večer tady v kanceláři, tak po tom bych tedy příliš netoužil.

Co by se s tím mělo z architektonického hlediska dělat?
Ten problém je částečně způsoben tím, že byly historické rezidenční domy v centru města rozprodány soukromým investorům. Teď jsou z nich buď luxusní apartmány, hotely, nebo kanceláře. Je také škoda, že některé detailnější záležitosti v historickém centru nejsou udělané pořádně. Například kočičí hlavy vypadají na první pohled krásně, tradičně, ale jsou obecně velmi špatně udržované. Vytvářejí se mezi nimi široké mezery a při dešti kaluže, pohyb v těchto ulicích není pohodlný. Nevím, jestli je to způsobené tím, že tu nikdo nechce změnu, nebo jestli je to čistě jen otázkou peněz. Existuje mnoho věcí, které by mohly městské prostředí vylepšit. Praze chybí stromy. Je to sice takzvaně zelené město, jsou tu velké parky, ale v ulicích je stromů nedostatek. V létě je tu velké teplo, žádný stín, chybí pocit svěží zeleně. Možná je to i tím, že stromy tady tradičně nikdy nebyly, je ale škoda tuto situaci neřešit, když máme tu možnost. I přesto všechno je ale celková úroveň veřejného prostoru v Praze dobrá a stále se zlepšující.

V jednom ze svých projektů jste vycházel z rozsáhlé urbanistické studie českého venkova. Jak tato studie vaši práci ovlivnila?
Studii vypracovala firma John Thompson & Partners, architekti zaměření na urbanismus a veřejný prostor. Připravili velice detailní a velmi zajímavou studii, ve které porovnali různé vesnice a města ve středních Čechách, aby pochopili, jak tyto urbánní celky fungují. My na tuto studii navázali s řešením centra nově vznikajícího rezidenčního celku Oaks Prague. Snažili jsme se respektovat zásady českého venkova, samozřejmě přizpůsobené konkrétnímu místu a účelu.

Jaké zásadní poznatky ze studie českého venkova vyplynuly?
Především prostorové fungování vesnic. Jak jsou řešené zpevněné a zelené plochy, stromy, vodní plochy. Také řešení dopravy, průhledy mezi domy, jaké mezi sebou jednotlivé budovy tvoří prostory… Studie sice byla vytvořena speciálně pro tento projekt, zahrnuje ale univerzálně platné poznatky využitelné i v budoucnu pro další projekty obdobného typu.

Kdybyste měl z vašich projektů vybrat jeden takzvaně srdeční, který by to byl a z jakého důvodu?
Na jednom z našich projektů pracujeme už skoro deset let, v současnosti je ale velmi aktuální. Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. U firmy Jestico + Whiles jsem strávil nějakou dobu rekonstrukcí původní budovy. Znal jsem ten dům ze všech stran, každý jeho detail. Když jsme šli se statikem poprvé do horních pater, tak se podlahy velmi zvláštním způsobem houpaly. Celá konstrukce byla v dost špatném stavu, takže jsme museli zasahovat dost radikálně, abychom betonové stropy z roku 1920 stabilizovali. Přes dvacet let pak ještě dům vydržel v použitelném stavu, ten se ale postupně zhoršoval. Nakonec přišel majitel s ideou původní budovu nahradit novým domem.

Co říkáte na kontroverzní názory ohledně zbourání původního domu a podoby nového?
Kdyby to nebylo kontroverzní, byli bychom asi trošku zklamaní. Protože jak bourání staré architektury, tak vznik každého alespoň trochu inovativního a moderního domu je svým způsobem kontroverzní. Musí být. Bylo nám tedy jasné, že kolem toho bude velká diskuze. A také byla. Názory jsme si vyslechli různé, některé konfliktnější než jiné. Věřím, že jsme nakonec došli ke kompromisu, který je akceptovatelný. Na Václavském náměstí jsou velmi staré domy hned vedle secesních nebo funkcionalistických a je to tak správně. Něco jiného je samozřejmě Staroměstské náměstí. To má sjednocený styl a ducha. I když je tam také mnoho domů, které nejsou původní. Jsou mnohokrát rekonstruované, jen s „přilepenými“ fasádami. Hezkým příkladem přirozeného vývoje architektury je Pražský hrad. Najdeme tam vedle sebe části gotické, barokní i moderní. Miluju stará auta. Ale nebyl bych rád, kdyby v nich jezdil každý. Smrdí, jsou neekologická, hlučná, nekomfortní. Zachovat některé příklady je super, není ale možné zachránit všechny. Dům má v podstatě stejný účel jako auto. Sice nikam nejezdí, většinou, ale má především plnit svou funkci.

Máte nějaký architektonický sen? Projekt, který byste chtěl jednoho dne realizovat?
Rád bych navrhl něco se vztahem ke kultuře nebo s trochu jiným účelem než vyloženě komerčním. Koncertní sál nebo galerie, to je možná trošku klišé, ale vytvořit něco, kde je kromě funkce a designu možné najít také duchovní rozměr, to by pro mě bylo hodně zajímavé. Samozřejmě s ne­omezeným rozpočtem.

 

Jon Hale

Jon Hale (* 1965)

Vystudoval Kingston Polytechnic v Londýně, od devadesátých let žije v Čechách. Zkušenosti získával na pražské AVU, ve studiu ADNS nebo ve firmě Jestico + Whiles. V současnosti stojí v čele středoevropské pobočky firmy Chapman Taylor. Podílel se na vzniku množství projektů po celé Evropě i za jejími hranicemi. Jeho prioritami v oblasti architektury je kultivace veřejného prostoru a přirozený vývoj měst.

 

Jon Hale – vybrané projekty

Expo Business Park, Bukurešť

Expo Business Park, Bukurešť

 

Obchodní centrum Ganjlik Mall, Baku, Ázerbájdžán

Obchodní centrum Ganjlik Mall, Baku, Ázerbájdžán

 

Interiér Ganjlik Mall, Baku, Azerbajdžan

Interiér Ganjlik Mall, Baku, Azerbajdžan

  

Oregon Park, Bukurešť

Oregon Park, Bukurešť

 

Václavské náměstí 47

Václavské náměstí 47

  

Václavské náměstí 47
Václavské náměstí 47

Ukázka z urbanistické studie českého venkova, Pattern Book, JTP

 Ukázka z urbanistické studie českého venkova, Pattern Book, JTP

Ukázka z urbanistické studie českého venkova, Pattern Book, JTP 

Ukázka z urbanistické studie českého venkova, Pattern Book, JTP

Oaks Prague 

Oaks Prague

 

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
OBRAZOVÝ MATERIÁL: ARCHIV CHAPMAN TAYLOR

Článek byl uveřejněn v časopisu .