Jubilejní stavby a nestavby

Jubilejní stavby a nestavby

K letošnímu stému výročí vzniku republiky nebude dokončena žádná významná veřejná stavba. Proto nám v tomto článku, podobně jako ve většině jiných na toto téma, nezbude než zahledět se do minulosti.

Budiž nám útěchou, že jen relativně málo proslulých staveb bylo v Čechách a na Moravě stavbami jubilejními. Tedy dokončenými a otevřenými u příležitosti čehosi. Svátku, významné události, na paměť něčeho. U velmi starých staveb se, pravda, důvod jejich početí již trochu vytrácí. Avšak kdyby chtěl zakladatel stavby její význam zdůraznit, a to chtěl zřejmě každý, těžko si lze představit, že by si pro slavnost položení základního kamene či otevření domu zvolil datum náhodně. Například se traduje, že Karlův most byl založen u příležitosti svátku zemského patrona sv. Víta dne 15. června 1357. Národní divadlo v Praze bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Ostatně, už při narození dědice trůnu dne 21. srpna 1858 jeho šťastný otec František Josef I. založil ve Vídni Rudolfův špitál. Ještě jedna významná a dokonce jubilejní pražská veřejná stavba se k Rudolfovi váže. Zbudovala ji Česká spořitelna u příležitosti 50. výročí svého založení v letech 1876 až 1881 na břehu Vltavy v místě zvaném Rejdiště. Slavnostně otevřena byla 7. února 1885. Investor požádal prince Rudolfa, zda by se budova s koncertními a výstavními sály mohla jmenovat po něm. Souhlasil, a tak dnes Česká filharmonie sídlí v Rudolfinu.

Příležitost výstavní

U příležitosti Jubilejní zemské výstavy v roce 1891 byl postaven Průmyslový palác v Praze-Bubenči. Ve své době to byla velmi progresívní budova ze železa a skla, zračící okouzlení moderními materiály, schopnostmi inženýrů a průmyslníků, novými dopravními prostředky a optimismus obecně. A samozřejmě také národní hrdost, neboť aby se v Čechách odehrávalo cosi tak celorakousky významného, jako jubilejní výstava, dávalo jedinečné šance pro zviditelnění národa a jeho schopností. Jubilejní se výstava nazývala proto, že se o sto let dříve, v roce 1791, konala v Praze první průmyslová výstava. Průmyslový palác navrhl český architekt Bedřich Münzberger ve spolupráci s inženýry Prášilem a Wiehlem. Výzdobu obstarali B. Ohmann a A. Dryják. Celý objekt je tvořen smíšeným konstrukčním systémem, přičemž nosné pry tvořila především atypická ocelová nýtovaná konstrukce. Ústřední dvorana má na délku 230 metrů. Je zastřešena bohatě prosklenými ocelovými oblouky o výšce 25 metrů a rozpětí 38 metrů. Z přední části hlavní haly vybíhají dvě nízká zděná křídla. Průčelí paláce důrazně cituje klenutou střešní konstrukci. Zdobí ho dvě boční věže a jedna centrální věž vysoká 51 metrů. Do ní se vstupuje nekrytým točitým schodištěm, které půvabně připomíná v secesi oblíbené květinové motivy.

Palác od počátku sloužil k pořádání výstavních, společenských a kulturních akcí. V letech 1951 až 1954 byl rekonstruován podle projektu Pavla Smetany a přejmenován na Sjezdový palác, protože se v něm pravidelně konaly sjezdy Komunistické strany Československa, a to až do roku 1981, kdy byl slavnostně otevřen Palác kultury u příležitosti konání XVI. sjezdu KSČ. V roce 1990 byl přejmenován opět na Průmyslový palác. V říjnu roku 2008 vyhořelo levé křídlo paláce. Hlavní město Praha, vlastník objektu, od té doby uvažuje, zda na jeho místě vybudovat repliku, nebo postavit nový objekt. Na podzim roku 2017 větrná bouře strhla provizorní stan, který na místě vyhořelého křídla stál, a střechu dvorany Průmyslového paláce. Primátorka města Adriana Krnáčová letos v únoru oznámila, že již příští rok by mohla začít stavba repliky. Pro letošní výročí vzniku republiky zatím bude ruina překryta lešením, na kterém by bylo možné promítat vizualizace.

Desetiletí

Slavnostní stavbu, která by byla otevřena nebo započata v roce vzniku novodobého českého státu, bychom asi hledali jen těžko. Vznik Československa jednak nebyl plánován, respektive ne k určitému dni ani roku, a jednak byl rok 1918 rokem válečným a múzy mlčely. Poválečná deprese však byla poměrně brzy překonána díky nadšení z nové demokratické republiky, ale také díky dobrému ekonomickému vedení státu a hospodářské konjunktuře v Evropě. Česká architektura byla na novou situaci připravena. „V prvním ročníku architektury se v důsledku první světové války setkalo několik výrazných talentů, kterým bylo mezi 18 a 27 roky, což bylo unikátní. Zrodila se tak nejsilnější generace československé architektury,“ říká historik architektury Adam Gebrian v rozhovoru pro deník.cz. „Druhou podstatnou věcí byl přístup veřejného sektoru, který stavěl školy, radnice, ministerstva, tedy stavby, do nichž se investovala spousta peněz. Jsou z trvanlivých materiálů, s precizním detailem, ale už vykračují z těžkosti hmoty typické pro monarchii. Byli jsme úplná špička, s mezinárodní scénou jsme byli v u jak po teoretické, tak po praktické stránce.“

Vzniká tak například budova právnické fakulty v Praze od Jana Kotěry, Legiobanka Josefa Gočára v ulici Na Poříčí, budova ministerstva železnic (dnes dopravy) Jana Engela na nábřeží Ludvíka Svobody, ale také lehké funkcionalistické stavby paláce U Stýblů nebo Obchodního domu Baťa. A zřejmě podle pravidla „opakuj, co se osvědčilo“ byl k desátému výročí vzniku republiky završen ambiciózní projekt Výstaviště v Brně. Moravská metropole měla toho roku hostit Výstavu soudobé kultury Československa. Jubilejní výstava měla prezentovat technologický a kulturní rozmach státu za první roky jeho existence. Do velkolepě pojaté exhibice ládaly politická reprezentace i veřejnost velká očekávání. Brno se proto rozhodlo postavit zcela nový výstavní areál, který měl být zároveň chloubou tehdejšího československého stavitelství. A je jí dodnes.

Na budoucí výstaviště město vypsalo architektonickou soutěž, v níž z 31 návrhů uspěl ten od pražského architekta Josefa Kalouse. Ten dále rozpracoval Emil Králík podle vlastního nového urbanistického plánu města Brna. Plochu výstaviště orientovali do dvou hlavních os rozevřených do tvaru písmene V. Vláda o stavbě výstaviště rozhodla v roce 1924, zahájena byla v roce 1927 a trvala 14 měsíců. Slavnostně bylo výstaviště otevřeno 26. května 1928 zároveň se zahájením jubilejní výstavy. V areálu Výstaviště se dnes nachází 16 pavilonů, některé jsou památkově chráněné. Kromě toho, že se Výstaviště výrazně podepsalo na charakteru a prosperitě města Brna, představuje dnes také jedinečnou ukázku poválečné funkcionalistické architektury v Evropě. Dodejme snad jen, že původní rozpočet ve 20. letech na zbudování Výstaviště byl 14,5 mil. Kč, náklady se však vyšplhaly až na 39,4 milionu korun. Snad to stálo za to, jubilejní výstavu od května do října 1928 navštívilo 2,6 milionu lidí a Výstavní společnost zakončila ten rok se ziskem.

Rozmach

Ve dvacetiletí mezi světovými válkami se nejen rozvíjí obchod a průmysl, typicky například ve Zlíně, v Liberci nebo Plzni, ale dochází také na kulturu. Ta ožívala i v menších sídlech. V jubilejním roce 1928 bylo například otevřeno městské divadlo v Krnově. Autorem návrhu, vyznačujícího se krásnou expresionistickou fasádou, byl vídeňský architekt Leo Kammel, žák Jana Kotěry. Kammel situoval divadlo do diagonální pozice na nároží ulic, což odpovídalo dynamice expresionistické architektury. I jednotlivé architektonické pry a detaily pojal jako vyjádření expresionistického dynamismu v podobě různě zkosených a kosodélných tvarů. Vzniklo divadlo reformovaného kukátkového typu s mírně svažitým hledištěm na oválném půdorysu, s jevištěm opatřeným propadly a s poměrně skromným zázemím, které muselo být v následujícím desetiletí rozšířeno. Ve Františkových Lázních v roce 1928 slavnostně otevřeli divadlo Boženy Němcové, moderní neoklasicistní budovu od Artura Payra s interní výzdobou ve slohu art deco. Divadlo nikdy nepostihly žádné modernizace, a tak si zachovalo své kouzlo a svou útulnost do současné doby. V Hronově byl v roce 1928 slavnostně položen základní kámen Jiráskova divadla, a to za osobní účasti významného národního spisovatele. Projekt budovy zdarma zpracoval hronovský rodák působící v Praze, architekt Jindřich Freiwald. Budova je nápadná symetricky komponovaným průčelím, jež je tvořeno středním trojosým portikem se čtyřmi 11 metrů vysokými válcovými sloupy. Masivní sloupy portiku, který je zřetelnou parafrází motivu triumfálního římského oblouku, „dodávají budově ráz antický a na prvý pohled divadelní“, jak to vyjádřil popis stavby ve slavnostním tisku, vydaném k otevření divadla v září roku 1930. Toho se však už Alois Jirásek nedožil.

Kultura na periferii

V Praze byly možnosti velkých divadelních scén zřejmě vyčerpány výstavbou divadla Na Vinohradech, jež bylo otevřeno v roce 1907. Avšak divadelní umění ve všech svých formách se vyvíjelo velmi živě a s ním vznikaly i nové budovy. Již v roce 1921 bylo v Nuslích otevřeno Tylovo divadlo, později známé jako Hudební divadlo v Nuslích a dnes Divadlo Na Fidlovačce. Autory první divadelní budovy postavené po vzniku Československa byli architekti J. Dnebovský a A. Zima. Šlo o prostý dřevěný objekt na zděné podezdívce, jehož stavba trvala 7 měsíců. Divadelník Stanislav Langer, jenž celý projekt inicioval, si přál divadlo slavnostně otevřít ke třetímu výročí vzniku ČSR, ale kolaudační komise to nedovolila, začalo se tedy hrát až týden po oslavách. Roku 1930 byly některé části nahrazeny zděnou stavbou a byla provedena přístavba. V roce 1976 se špatně udržovaný objekt nacházel ve velmi bídném technickém stavu a byl proto uzavřen. K opravě budovy a obnově divadla v roce 1995 založili herci Eliška Balcerová a Tomáš Töpfer Nadaci Fidlovačka. K 80. výročí založení republiky, dne 28. října 1998, bylo divadlo opět otevřeno uvedením hry J. K. Tyla Fidlovačka.

Na Žižkově byl v lednu 1928 otevřen palác Akropolis, víceúčelový vznosný dům architekta a stavitele Rudolfa V. Svobody. Splnil si sen „…o podivném domě, v jehož různorodých prostorách bych našel skvělou hudbu, divadlo, výtvarné umění. Kam bych chodil na schůzky, na pivo, s přáteli tančit a bavit se do rána. Kde by se prodávaly věci, které jinde nejsou k dostání, a kde by se potkávali lidé, kteří jinde nejsou k potkání.“ Uvnitř se nacházel divadelní sál s 500 místy, malý sál a kavárna, v poschodích kanceláře a byty pro žižkovskou smetánku. Divadlo se zde hrálo až do války, kdy se provoz omezil na občasné promítání filmů. Po roce 1948 bylo divadlo uzavřeno a prostory sloužily jako sklad a jídelna. Původní účel byl domu vrácen po roce 1991. S prostorem pro divadlo počítal také architekt Josef Karel Říha, když navrhoval funkcionalistický palác Báňské a hutí společnosti. Pasážový dům na rohu Jungmannovy a Vladislavské ulice byl dokončen v roce 1930 a v jeho suterénu se nachází sál pro 900 diváků. Prvním jeho nájemníkem bylo Divadlo Vlasty Buriana. Dům dnes patří ministerstvu financí a v divadle sídlí Divadlo Komedie.

Prosperita a funkcionalismus stály jako sudičky u jednoho celého města – moravského Zlína. „Vznikla jedna z nejpůsobivějších výrazných větví moderní architektury – architektury úsporné, racionální a funkční, působící jako dokonale fungující stroj. Zlín se stal jedním z nejvýznamnějších center meziválečné moderní architektury v českých zemích a jediným důsledně budovaným funkcionalistickým městem v Evropě,“ píše se na stránkách městského informačního a turistického střediska. To neplatí jen pro tovární a administrativní budovy obuvnické firmy Baťa, pro Baťovy rodinné domky, nemocnici a školy, ale také pro tržnici, obchodní dům, radnici nebo kino. To vše od architekta F. L. Gahury, postavené v letech 1924–32. Společenský dům, známý také jako hotel Moskva, je z roku 1933 a postavili jej Miroslav Lorenc a Vladimír Karfík. Tito autoři jsou podepsáni například i pod stavbami evangelického kostela, Malé scény či kláštera Regina. V současné době na tradici vrcholné zlínské architektury navázala architektka Eva Jiřičná. V roce 2010 byl realizován její projekt kongresového a univerzitního centra s koncertním sálem pro 830 posluchačů, kde dnes sídlí Zlínská filharmonie. Loni bylo otevřeno její vzdělávací centrum, kam se nastěhovala fakulta humanitárních studií Univerzity Tomáše Bati.

Nová výročí

Druhá dekáda československého státu byla poznamenána hlubokou hospodářskou krizí, na jejímž konci přestala první republika existovat. Dvacáté výročí státu se slavilo měsíc po podpisu mnichovské dohody a po připojení Sudet k německé říši. Dne 15. března 1939 obsadila české země německá vojska a byl ustaven protektorát Böhmen und Mähren. Tuto událost nám bezděky připomíná obchodní dům Bílá Labuť. Poutavý funkcionalistický palác pro obchodní firmu Brouk a Babka navrhli Josef Kittrich a Josef Hrubý. Obchodní dům s půdorysnou plochou 22 000 m² a prodejní plochou 15 000 m² byl největším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě. Slavnostně měl být otevřen právě 15. března, ale toho dne do pražských ulic vpochodovali němečtí vojáci, a tak byla akce odložena o čtyři dny.

V roce 1948 a později se už vznik Československa moc neslavil, z ideologických důvodů. Byla však ustavena jiná výročí, při jejichž příležitosti se otevíraly významné stavby. Například v květnu 1975, ke 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou, byla v Karlových Varech, městě osvobozeném americkou armádou, slavnostně otevřena nová Vřídelní kolonáda, tehdy nazvaná Gagarinova podle sochy prvního kosmonauta umístěné před hlavním vstupem. Návrh architekta Jaroslava Otruby se nese v brutalistickém stylu. Železobetonová konstrukce byla vystavěna nad řekou Teplou jako most. Vývěva horkého pramene Vřídlo je vyvedena fontánou vprostřed prostorné dvorany obkroužené galerií. Vydatný přírodní pramen tryská do výše až 12 metrů a má kam – nad dvoranou se tyčí skleněná neuzavřená věž, kterou unikají horké páry. Objekt je v současné době v havarijním stavu a město Karlovy Vary jedná o jeho rekonstrukci.

Z kulturních poválečných počinů patří k nejvýznamnějším stavba Janáčkova divadla v Brně. Připravovala se 50 let. Mezi roky 1910 a 1958 se uskutečnilo celkem sedm architektonických soutěží, jichž se zúčastnilo na 150 projektantů, mimo jiné také Bohuslav Fuchs, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, Pavel Janák, Jan Kotěra, Emil Králík, Otakar Novotný, Oldřich Starý nebo Jan Víšek. Posledně jmenovaný se zpočátku účastnil projekčních prací, jimiž byla nakonec v roce 1958 pověřena firma Stavoprojekt. Studio vedl architekt Otakar Oplatek. Provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října. Symetrická kompozice budovy se nese v klasicizujícím stylu, jenž odkazuje k některým předválečným funkcionalistickýcm návrhům. Hlediště koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží pojme úctyhodných 1383 diváků. K architektonicky nejzdařilejším stránkám divadla patří vstupní a společenské partie. V roce 1983, ke stému výročí druhého otevření Národního divadla, byly v Praze v rámci jeho generální rekonstrukce dokončeny nová scéna, administrativní budova a divadelní kavárna. Byly na ně postupně vypsány tři architektonické soutěže, z nichž dvě poslední z let 1962 a 1964 vyhrály návrhy architekta Bohuslava Fuchse. Realizace se však autor nedožil. Projekt multifunkční budovy nové scény v 70. letech upravil Karel Prager. Výsledek je však neuspokojivý jak po funkční stránce, tak i po stránce architektonické. Národní divadlo proto uvažuje o generální rekonstrukci objektu.

Zřejmě zatím nejnovější divadelní budovou v ČR je nová scéna divadla J. K. Tyla v Plzni. Divadlo bylo otevřeno 2. září 2014 a stavělo se u příležitosti vyhlášení Plzně jako Evropského hlavního města kultury na rok 2015. Evropská unie stavbu divadla za 870 milionů Kč dotovala zhruba 230 miliony korun. Architektonický koncept vytvořil Vladimír Kružík ze společnosti Obermeyer Helika na základě původního návrhu portugalské architektonické kanceláře Contemporânea Lda. Charakter budovy je dán unikátní předsazenou fasádou z litého betonu s „bublinovou perforací“. Je sama scénografickým objektem, jenž odděluje reálný život od magického světa uvnitř v budově. Součástí fasády je organický dekor s 39 nepravidelně rozmístěnými otvory, který je prosvícen LED reflektory měnícími barvu. A tak je možné, že příští významná společenská stavba nevznikne k nějakému jubileu, ale u příležitosti vypsání nového dotačního titulu.

 

TEXT: JAN TESAŘ

Článek byl uveřejněn v časopisu .